Po dlouhém úvodu konečně zpět k naší cestě.

Konečně nastal den D. Balení proběhlo samozřejmě na poslední chvíli, přiběhla jsem z práce, naházela pár věcí do krosny, samozřejmě jsem na půlku věcí zapomněla a už jsme frčeli na letiště. Najednou jsem seděla v letištní hale a cítila, jak to ze mě konečně všechno padá. Poslední dny to v práci z důvodu probíhající inspekce bylo opravdu dost vypjaté. Do toho spousta jiných starostí, takže na tuhle chvíli jsem se vážně těšila. Vypnu a všechno hodím za hlavu....

Povedlo se. :) Nasedli jsme do letadla a nechali se unášet bílými mraky. Do Istanbulu jsme dorazili kolem 10 večer, letištní hala byla dost hlučná a přeplněná, takže jsme se na chvíli vtěsnali na tvrdé, kovové sedačky mezi ty prazvláštní zahalené mračící se osoby a těšili se až se v 1 ráno unaveni doploužíme do letadla směr Kuala Lumpur. Ale to bychom přece nebyli my, kdyby šlo všechno tak hladce. Na světelné tabuli se kolem půlnoci objevilo zpoždění našeho letu o 2 hodiny. Vzhledem k tomu, že na přestup na další navazující let v Kuale jsme měli pouze 3 hodiny a 20 min, nám bylo naprosto jasné, že to nemáme šanci stihnout. A taky, že ne. V letištní hale v Kuale jsme sice podali výkon hodný Usana Bolta, ovšem vzhledem k tomu, že náš další let byl od jiné společnosti, zahrnoval náš přestup i vyzvednutí zavazadel a následné znovuodbavení + ještě cestu vláčkem na jiný terminál. Po běžeckém výkonu s krosnami na zádech, dohadování se s celníky, aby nám dovolili předběhnout dlouhou frontu u celní kontroly, se zdálo, že bychom to i mohli stihnout. Přiběhli jsme na přepážku K7, vystáli jsme další dlouhou frontu, načež jsme byli vysláni na G16, odtud na H15, následně zpět na G16 a odtud pro změnu na J16, když už jsme si začínali připadat jako hopíci, stáli jsme konečně na správném místě, kde nám bylo sděleno, že jsme odbavení nestihli o krásné 4 minuty. 

Chvíli jsem se držela, abych té usměvavé slečně za přepážkou na J16 nevpálila jednu mezi její krásné nalepovací řasy, ale pak jsem to vstřebala a odebrali jsme se k vedlejší přepážce, zakoupit nové letenky do Denpasaru. Tam nám oznámili, že náš let byl úplně poslední a další letadlo letí až druhý den ráno. Rozhodli jsme se tedy, že když už musíme někde hledat ubytování a jet minimálně hodinu do města, prodloužíme si to ještě o celý den, abychom toho z Kualy viděli, co nejvíce. Koupili jsme si tedy letenky až na druhý den večer a odebrali jsme se hledat autobusovou dopravu do města.

Našli! Zakoupili jsme si lístky a hrnuli jsme se k přistavenému autobusu, pán kontrolující lístky byl však dost rázný a hrdě nám oznámil, že už se do autobusu nevejdeme, ať si počkáme na další. Vzhledem k tomu, že vzduch byl jako v prádelně, džíny se mi pomalu začínali lepit k nohám a mé oči vypadali po dnu v práci a 24h na cestách dost děsivě, Tom pochopil, že bez ledového kafe prostě dál nejedu. :D Vyběhl tedy po jezdících schodech zpět do klimatizované letištní haly s tím, že za pár minut je zpět s ledovou kávou a vodou. Po 25 minutách čekání, dalších 3 odjetých autobusech, do kterých jsem vždy narvala obě krosny a následně je zase vyndala, jelikož autobusy potřeboval odjet a ne čekat, až se Tom vrátí z kávových plantáží, kam se nejspíše vydal, jsem začínala mít strach. Ještě mnohem větší strach jsem začala mít ve chvíli, kdy slečnu přede mnou nepustili do autobusu právě z důvodu, že držela v ruce ledovou kávu. A tak ji na čtyři dlouhé nádechy musela venku vysosat brčkem, kelímek vyhodit a pak teprve nastoupit. V hlavě už se mi samozřejmě začínala vytvářet taktika, jak si kelímek s brčkem zabalím do bundy a nenápadně kávu pronesu do autobusu, posadím se a budu sosat celou cestu ten lahodný ledový nápoj,  načež veškerou mou taktiku naboural Tom, který už shora na jezdících schodech vítězoslavně mával kelímkem se světle hnědou tekutinou a vůbec nechápal mé posunky o skrytí kelímku za záda. Několik vteřin jeho jízdy po schodech jsem se modlila, ať se pán u autobusu neotočí a nevidí Tomovo rozzářené oči upřené na kelímek s ledovou kávou. Vyšlo to, káva se bezpečně dostala do autobusu, stejně jako my dva. Ovšem autobus byl takovým způsobem překlimatizován, že i kdyby to byla obyčejná káva v kelímku z automatu, tak je z ní do dvou minut ledová. :) 

Cesta z letiště trvala opravdu přes hodinu.
Ubytování jsme si naštěstí zamluvili přes Booking.com už z letiště.
Náš pokojík vypadal spíše jako vězeňská cela, ale brali jsme to s humorem. Pocákanou zeď krví jsme přisoudili velkému zabitému komárovi a víc jsme se tím raději nezaobírali.
Vzhledem k tomu, že už bylo skoro 23:00, vyrazili jsme raději do města.

Prohlédli jsme si poklidný China town a večerní trhy. Bohužel prodejci už většinu stánků balili.
Vydali jsme se tedy na trhy znovu ještě druhý den ráno a to byl teda jiný mumraj. 

 Večer jsme ještě zvládli poměrně dlouhou procházku k proslulým Petronas Twin Towers. (Dvojčata, jejichž výška je 452m. Sídlí zde významné firmy a dolní část zaplňují butiky a restaurace. Výtahem se dá dojet až do 41 patra.)  Oba mrakodrapy v dálce poměrně dost silně zářily, takže jsme šli tak nějak jako Jeníček a Mařenka - za světlem. :)  Přišlo mi, že už jdeme docela dlouho a silná světla se v posledních pár minutách někam ztratila. Moment překvapení přišel brzy. Stojíme na širém prostranství a přímo před námi - dva obrovské mrakodrapy. Proč jsme je ale neviděli? To nám došlo velmi rychle, bylo totiž 0:12 a město osvětlení o půlnoci zhasíná. I tak to ale byla slušná podívaná. :)

Po návratu do China Town jsme si ještě dali v mexickém Coctail baru každý jeden drink a odebrali jsme se ke spánku do vězeňské cely. :)

 Druhý den jsme vyrazili vlakem na Batu Caves (Nejznámější ze souboru těchto jeskyní je Chrámová jeskyně, ke které vede 272 schodů. V prostorách jeskyní se nacházejí malé obřadní prostory.) My jsme tedy bohužel napoprvé netrefili ten správný vchod a až po zaplacení vstupného jsme zjistili, že jsme se ocitli v malé jeskynní zoo. :D Krom několika pávů, slepic a holubů tam nebylo moc k vidění. :D